Anser serrirostris
Taxonomie
| Říše | živočichové |
|---|---|
| Kmen | strunatci |
| Podkmen | obratlovci |
| Třída | ptáci |
| Řád | Vrubozobí„>vrubozobí |
| Čeleď | kachnovití |
| Rod | husa (Anser) |
Popis zvířete
Husa tundrová je velká stěhovavá husa severní Eurasie. Stavbou těla odpovídá typickým husám: má robustní trup, poměrně dlouhý krk, silné nohy a široká křídla vhodná pro vytrvalý tah na velké vzdálenosti. Základní zbarvení je tmavě šedohnědé, břicho a boky bývají světlejší a na hřbetě vytvářejí světle lemovaná pera jemně šupinatý vzhled. Nohy jsou nápadně oranžové. Zobák je převážně tmavý a obvykle nese oranžovou nebo žlutooranžovou skvrnu či pás, jehož rozsah se mezi jednotlivými ptáky liší. Dospělí jedinci váží přibližně kolem tří kilogramů, samci bývají v průměru o něco větší než samice.
Od blízce příbuzné husy polní neboli tajgové se husa tundrová v terénu rozlišuje obtížně. V průměru má kratší, hlubší a robustnější zobák a kompaktnější hlavu. Jednotlivé znaky se však překrývají, takže při určování je vhodné hodnotit současně tvar hlavy, proporce zobáku, rozsah oranžové barvy a celkovou stavbu těla. Ve smíšených zimních hejnech se může přidružovat také k husám běločelým, velkým a dalším vrubozobým.
Výskyt a prostředí
Hnízdní areál leží především v tundře a lesotundře severní Sibiře. V krátkém arktickém létě využívá otevřenou krajinu s jezírky, říčními rameny, mokřady a nízkou vegetací, kde je dostatek potravy a současně dobrý rozhled před predátory. Po skončení hnízdění se ptáci shromažďují do hejn a postupně opouštějí sever. Zimoviště leží v mírnějších částech Evropy a Asie; přesná migrační trasa závisí na populaci a poddruhu.
V zimě se druh přesouvá hlavně na otevřené zemědělské plochy, louky, pastviny, pobřežní nížiny a mokřady. Přes den se hejna často pasou na polích, v noci vyhledávají klidná místa u vody. Migrační zastávky mají velký význam, protože ptáci zde doplňují energetické zásoby potřebné k dalšímu letu. Tradiční odpočinková místa mohou být využívána opakovaně po mnoho let.
Potrava a způsob života
Potrava je převážně rostlinná. Na hnízdištích husa tundrová spásá mladé výhonky trav a ostřic, listy, kořínky a další měkké části tundrové vegetace. Na tahu a zimovištích využívá také obilniny, zbytky sklizně, ozimy a různé kulturní plodiny. Potravu získává především pastvou na souši, ale dokáže sbírat rostlinný materiál i v mělké vodě. Příležitostně může pozřít drobné bezobratlé, zejména v období, kdy je živočišná potrava snadno dostupná.
Druh je výrazně společenský. Mimo hnízdní období vytváří hejna a při letu používá uspořádání, které snižuje energetické nároky jednotlivých ptáků. Husy spolu komunikují hlasitým troubivým voláním. Silné párové vazby a koordinace mezi členy hejna usnadňují orientaci při migraci, vyhledávání bezpečných nocovišť i společnou reakci na nebezpečí.
Rozmnožování a růst mláďat
Na hnízdiště přilétají husy na jaře krátce po tání sněhu. Pár si vybírá suché vyvýšené místo v blízkosti vody a samice staví mělké hnízdo vystlané rostlinným materiálem a prachovým peřím. Snůšku tvoří několik světlých vajec. Na vejcích sedí především samice, zatímco samec se zdržuje v okolí a pomáhá hlídat prostor před vetřelci.
Housata jsou nekrmivá pouze velmi krátce; brzy po vylíhnutí opouštějí hnízdo, následují rodiče a sama sbírají potravu. Rychlý růst je v tundře nutností, protože příznivé období trvá jen několik týdnů. Rodina se přesouvá mezi pastvinami a vodou, která poskytuje úkryt před některými predátory. Po získání letových per se mladí připojují k větším skupinám a společně s dospělými zahajují podzimní migraci.
Sezónní cyklus a přizpůsobení
Roční rytmus husy tundrové je úzce spojen s krátkým arktickým létem. Na severu musí během několika měsíců zvládnout hnízdění, odchov mláďat, výměnu části opeření a vytvoření energetických zásob pro dlouhou cestu na jih. Před migrací proto intenzivně přijímá potravu a ukládá tuk, který slouží jako hlavní zdroj energie při několikahodinových přeletech. Hejna využívají tradiční zastávky, kde odpočívají a doplňují zásoby na loukách, polích, mokřadech a v mělkých pobřežních oblastech. V zimovištích se jednotlivé rodiny často sdružují do početných skupin, ale párové vazby přetrvávají.
Pro husu je výhodná kombinace silných křídel, relativně dlouhých končetin a širokého zobáku uzpůsobeného ke spásání rostlin. Husté prachové peří omezuje tepelné ztráty v chladném a větrném prostředí. Během odpočinku ptáci často stojí na jedné noze a druhou ukrývají v peří, čímž snižují ochlazování končetin. Úspěch druhu závisí na zachování klidných hnízdišť, bezpečných migračních zastávek a dostatku potravy na zimovištích, protože jednotlivé části ročního cyklu jsou navzájem těsně propojené.
Při tahu se hejna často pohybují v uspořádaných formacích, které umožňují ptákům reagovat na směr větru a udržovat kontakt se skupinou. Mladí jedinci získávají zkušenost s migrační trasou při prvních cestách společně s rodiči. Opakované využívání stejných oblastí během roku vytváří silnou vazbu mezi arktickým hnízdištěm, tahovými zastávkami a zimovištěm.
