Flyš

Charakteristika

Co je flyš

Flyš je geologické označení pro rozsáhlé mocné soubory převážně mořských sedimentárních hornin, které se ukládaly v hlubších pánvích v souvislosti s růstem horských pásem. Nejde tedy o jediný minerál ani o jeden přesně vymezený druh horniny. Typický flyš tvoří opakující se vrstvy pískovců, prachovců, jílovců a břidlic, místy doplněné slepenci, vápenci nebo dalšími sedimenty. Jednotlivé vrstvy mohou mít od několika centimetrů po několik metrů a celé flyšové komplexy dosahují mocnosti mnoha kilometrů.

Nápadným znakem je rytmické střídání hrubozrnnějších a jemnozrnějších vrstev. Na skalních výchozech proto flyš často vytváří pruhovanou stavbu: odolnější pískovce vystupují v lavicích, zatímco měkčí jílovce a prachovce rychleji zvětrávají. Výsledný reliéf závisí na sklonu vrstev, jejich tloušťce, stupni zpevnění i na tom, jak byly během horotvorných procesů zvrásněny a porušeny zlomy.

Vznik sedimentů

Ve velké části flyšových pánví hrály zásadní roli podmořské gravitační proudy. Sediment nahromaděný na okraji šelfu nebo na svahu pánve se mohl po narušení stability dát do pohybu a jako zakalený proud sestoupit do větší hloubky. Nejtěžší zrna se usadila nejdříve, jemnější materiál později. Jedna taková událost mohla vytvořit vrstvu, která je u báze hrubší a směrem vzhůru postupně jemní.

Tyto usazeniny se označují jako turbiditu podobné nebo turbiditní sekvence. Mezi jednotlivými událostmi se na dně ukládal jemný pelagický a hemipelagický materiál. Opakováním tisíců sedimentačních epizod vznikala mocná střídání pískovců a jílovců. Směr proudění, velikost zrn, sedimentární struktury a stopy organismů umožňují geologům rekonstruovat původ sedimentu i tvar dávných podmořských vějířů.

Flyš a vznik pohoří

Flyš je klasicky spojen s předpolními a dalšími hlubšími pánvemi při aktivních okrajích zemských desek. Když se dvě litosférické oblasti přibližují a začíná růst horské pásmo, eroze nově vyzdvihovaných oblastí dodává do sousední pánve obrovské množství úlomkového materiálu. Starší pojetí proto chápalo flyš především jako sedimentaci předcházející nebo doprovázející hlavní fázi vrásnění.

Moderní sedimentologie používá pojem přesněji a více zdůrazňuje charakter hornin a způsob jejich ukládání. Ne každý hlubokomořský turbiditní soubor musí být automaticky označen jako flyš. V klasických evropských oblastech však termín zůstává velmi užitečný, protože spojuje typickou sedimentární stavbu s vývojem alpinských a karpatských horských pásem.

Výskyt

Nejznámější flyšové oblasti leží v pásu Alp, Karpat, Apenin, Dinárských hor a dalších pohoří vzniklých při alpinském vrásnění. Ve střední Evropě má mimořádný význam karpatský flyš. Na území České republiky vystupuje především ve vnějších Západních Karpatech na východní Moravě a ve Slezsku. Flyšové horniny zde tvoří rozsáhlé části Beskyd, Hostýnských vrchů, Vizovické vrchoviny a dalších celků.

V různých flyšových jednotkách se liší stáří i složení sedimentů. Některé soubory jsou bohaté na pískovce, jiné na jílovce, slínovce nebo vápnité vrstvy. Zdrojem materiálu mohly být starší pevninské horniny, ostrovní oblouky i rostoucí pohoří. Zrnitost, minerální složení a fosilie proto zachovávají informaci o prostředí, které už dnes neexistuje.

Vlastnosti krajiny a význam

Flyšové podloží výrazně ovlivňuje současnou krajinu. Střídání pevných a měkkých vrstev vede k rozdílné propustnosti a mechanické odolnosti. Voda může pronikat po puklinách a kontaktech vrstev, zatímco jílovité polohy působí jako méně propustné bariéry. Na strmých svazích tak mohou vznikat vhodné podmínky pro sesuvy, zejména po dlouhotrvajících deštích nebo při nevhodném zásahu do svahu.

Pískovcové polohy flyše mohou vytvářet výrazné skalní útvary a hřbety, měkčí vrstvy naopak podléhají rychlejší erozi. Pro geologii je flyš cenným záznamem vývoje dávných oceánských pánví, proudění sedimentu a růstu horských pásem. Každá vrstva představuje dílčí epizodu sedimentace a dlouhé souvrství tak uchovává chronologický záznam milionů let změn v hlubokomořském prostředí.

Stavba vrstev a sedimentární znaky

Jednotlivé flyšové vrstvy mohou uchovávat typickou posloupnost zrnitosti. Spodní část vrstvy bývá hrubší, protože těžší zrna se z kalného proudu usadí nejdříve, zatímco výše přechází sediment do jemnějšího písku, prachu a jílu. Na spodních plochách pískovců se mohou zachovat stopy proudění, rýhy vytvořené předměty unášenými po dně nebo otisky nerovností původního sedimentu. Geologové z těchto struktur určují směr dávných proudů a rekonstruují polohu zdrojové oblasti.

Flyšové souvrství nemusí být všude stejné. Poměr pískovců a jílovců se mění podle vzdálenosti od zdroje, tvaru pánve a intenzity jednotlivých sesuvných proudů. V jedné části pánve mohou převládat mocné pískovcové lavice, jinde jemnozrnnější vrstvy. Při pozdějším vrásnění se původně téměř vodorovná souvrství naklánějí, lámou a nasouvají přes sebe. Dnešní odkryv ve svahu je proto výsledkem nejen sedimentace na mořském dně, ale i následné deformace při vzniku pohoří a dlouhodobé eroze.