Amaurobius ferox
Taxonomie
| Říše | živočichové |
|---|---|
| Kmen | členovci |
| Podkmen | klepítkatci |
| Třída | pavoukovci |
| Řád | pavouci |
| Čeleď | cedivkovití |
| Rod | cedivka (Amaurobius) |
Popis
Cedivka domovní je středně velký, robustně stavěný pavouk tmavého zbarvení. Hlavohruď je hnědá až téměř černá, nohy mohou mít načervenalý nebo hnědý odstín a na zadečku je obvykle patrná světlejší kresba ve tvaru skvrn či klikatých příčných znaků. Samice dosahují přibližně jedenácti až šestnácti milimetrů délky těla, samci bývají menší a štíhlejší. Celkový vzhled je méně nápadný než u výrazně kreslených druhů, což odpovídá životu ve štěrbinách, pod kameny a v temných zákoutích.
Druh patří mezi cribellátní pavouky. Na snovacím aparátu má struktury, které vytvářejí mimořádně jemná vlákna. Ta nejsou lepivá kapénkami jako u kruhových sítí, ale kořist se do jejich spletité struktury zachytává mechanicky. Síť cedivky proto vypadá jako nepravidelná, často namodralá nebo šedavá pavučinová plocha, která se sbíhá do trubicovitého úkrytu.
Výskyt a stanoviště
Cedivka domovní pochází z Evropy a okolních oblastí, ale prostřednictvím lidské činnosti byla zavlečena i na další kontinenty. Vyhovují jí chladnější, stinná a vlhčí místa. V přírodě žije pod kůrou, kameny, v dutinách, skalních štěrbinách a mezi kořeny. Velmi dobře se však přizpůsobila prostředí lidských staveb, kde obsazuje sklepy, garáže, staré zdi, okolí oken, spáry ve zdivu, hromady dřeva a jiné málo rušené úkryty.
Přítomnost v domě neznamená, že pavouk vyhledává kontakt s člověkem. Většinu dne zůstává v úkrytu a aktivnější bývá v noci. Síť buduje tam, kde po povrchu pravidelně prochází drobný hmyz. Pokud má vhodné místo s dostatkem potravy, může jej využívat dlouhou dobu a postupně síť rozšiřovat.
Potrava a způsob lovu
Kořistí jsou především drobní členovci: mouchy, komáři, můry, brouci/“ title=“Příspěvky označené Brouci“>brouci, švábi a další bezobratlí, kteří se dostanou na okraj pavučiny. Vibrace vláken pavouka upozorní na přítomnost kořisti. Cedivka rychle vyběhne z trubicového úkrytu, kořist uchopí a paralyzuje jedem. Poté ji může zatáhnout do bezpečí. Tento způsob života umožňuje využívat i velmi malé a prostorově omezené lokality.
Pro člověka není cedivka domovní považována za významně nebezpečný druh. Kousnutí může vzniknout při přímém stlačení nebo manipulaci a může být bolestivé, ale pavouk se běžně snaží kontaktu vyhnout. V budovách naopak spotřebovává množství drobného hmyzu a je součástí nenápadného společenstva organismů, které využívají mikroklima staveb.
Rozmnožování a péče o potomstvo
Rozmnožování cedivky domovní je pozoruhodné výraznou rodičovskou investicí samice. Po páření vytváří samice kokon a zůstává u něj. Po vylíhnutí dostávají mladí pavouci nejprve výživná vajíčka, která samice vytvoří jako potravu. Potom nastává matrífagie: potomstvo za určitých okolností spotřebuje i tělo matky. Tato strategie poskytne mláďatům velkou dávku energie v době, kdy ještě nejsou schopna stejně účinně lovit.
Po získání zásob se mladí pavouci postupně rozptylují a zakládají vlastní drobné sítě. Růst probíhá sérií svleků. Před svlekem pavouk omezuje aktivitu a po odhození staré kutikuly čeká, než nová zpevní. Délku vývoje ovlivňuje teplota a dostupnost potravy. V chráněných stavbách mohou být podmínky stabilnější než ve volné přírodě, což vysvětluje časté nálezy v lidských sídlech.
Soužití s člověkem
Cedivka domovní je typickým příkladem druhu, který dokáže využít stavby jako náhradu přirozených skalních a dřevních dutin. Nejčastěji zůstává skrytá a člověk si jí všimne až při úklidu starší pavučiny nebo při nočním pohybu pavouka. Pokud není přítomnost pavouka žádoucí, obvykle stačí omezit množství kořisti, utěsnit spáry a odstranit dlouhodobě nerušené pavučiny. Chemické zásahy nebývají v běžné domácnosti nutné.
Síť a smyslové vnímání
Síť cedivky neslouží pouze jako mechanická past, ale také jako citlivý systém přenášející vibrace. Pavouk sedící v úkrytu dokáže rozlišovat otřesy způsobené kořistí, větrem i větším živočichem. Jemná cribellátní vlákna mají velký povrch a snadno se zachytávají o chloupky a nerovnosti na těle hmyzu. Po delší době se na síti hromadí prach a zbytky kořisti, takže staré pavučiny mohou být v rozích budov velmi nápadné.
Při stavbě pavouk využívá stávající nerovnosti podkladu a rozmisťuje vodicí vlákna do okolí úkrytu. Trubice bývá ukryta v hlubší spáře, pod hranou kamene nebo za uvolněnou kůrou. Díky tomu je cedivka chráněna před vysycháním i predátory a na otevřenou část sítě vybíhá jen krátce. Tato strategie dobře funguje v přírodních skalních štěrbinách i ve spárách starého zdiva.
Soužití s člověkem
V domech cedivka obvykle vyhledává klidná místa, kde se dlouhodobě udrží síť a je dostupná drobná kořist. Přítomnost jednotlivých pavouků sama o sobě neznamená přemnožení ani hygienický problém. Většinu času zůstávají v úkrytu a loví hmyz aktivní v okolí spár, sklepů a technických prostor. Při vyrušení dávají přednost ústupu do sítě před kontaktem s člověkem.
