Xysticus ulmi
Taxonomie
| Říše | živočichové |
|---|---|
| Kmen | členovci |
| Podkmen | klepítkatci |
| Třída | pavoukovci |
| Řád | pavouci |
| Čeleď | běžníkovití |
| Rod | běžník (Xysticus) |
Popis a rozpoznávací znaky
Běžník mokřadní je menší zástupce běžníkovitých pavouků, jehož tělo je přizpůsobeno lovu ze zálohy. Stejně jako ostatní běžníci má první dva páry nohou nápadně silnější a delší než zadní páry. Při vyrušení je dokáže roztažené držet do stran podobně jako krab a pohybovat se nejen dopředu, ale i bokem. Zadeček je široký a poněkud zploštělý, hlavohruď robustní. Zbarvení tvoří směs hnědých, šedých, rezavých a krémových tónů, které dobře splývají se suchými stébly, listy a povrchem nízké vegetace.
Samice bývají znatelně větší než samci. Dospělá samice mívá tělo dlouhé přibližně pět až osm milimetrů, samec kolem tří až čtyř milimetrů. K bezpečnému určení druhu však nestačí pouze kresba na zadečku, protože rod Xysticus zahrnuje řadu velmi podobných druhů. U obtížných jedinců se využívají také znaky na pohlavních orgánech. Běžník mokřadní není pro člověka nebezpečný a jeho kusadla slouží především k usmrcování drobné kořisti.
Výskyt a prostředí
Druh má široké palearktické rozšíření. Vyskytuje se v Evropě, Turecku, na Kavkaze, v evropské i asijské části Ruska, ve střední Asii a zasahuje až do Číny. Obývá především vlhká až mírně vlhká otevřená stanoviště. Typickým prostředím jsou mokřadní louky, okraje rákosin, příkopy, vlhké trávníky, pobřežní vegetace, prameniště a bylinné patro světlých lesů. Není však omezen pouze na trvale zamokřená místa a lze jej nalézt i na okrajích polí, cest a živých plotů, pokud zde zůstává dostatek vegetačního krytu a vyšší vzdušná vlhkost.
Ve střední Evropě se objevuje od nížin do horských poloh. Dospělci se pohybují hlavně v bylinném patře, mladí pavouci často také v opadu u báze rostlin. Pro druh je důležitá členitá struktura vegetace, protože poskytuje jak lovecká stanoviště, tak úkryt před predátory a místo pro upevnění kokonu. Intenzivní sečení, odvodnění mokřadů a dlouhodobé vysušování krajiny mohou vhodná stanoviště zjednodušovat a zmenšovat.
Lov a potrava
Běžník mokřadní nestaví lapací síť. Je typickým číhajícím predátorem, který zůstává nehybně na listu, stonku nebo květenství a čeká, až se kořist přiblíží na dosah. Potom ji zachytí silnými předními nohami a kousnutím vstříkne jed. Kořistí bývá drobný hmyz a další členovci odpovídající velikosti pavouka. Díky maskovacímu zbarvení může běžník zůstávat pro kořist dlouho téměř neviditelný. Tento způsob lovu šetří energii, protože pavouk nemusí aktivně pronásledovat rychle se pohybující hmyz na větší vzdálenost.
Pavouk zároveň reaguje na otřesy vegetace a pohyb v bezprostředním okolí. Pokud potenciální kořist není vhodná nebo je příliš velká, může ji nechat projít. Při nebezpečí se často stáhne na spodní stranu listu či stonku nebo rychle zmizí do nižší vegetace. Jako predátor drobného hmyzu je součástí potravní sítě mokřadních a lučních společenstev a sám se stává kořistí ptáků, obojživelníků, dravého hmyzu a dalších pavouků.
Rozmnožování a životní cyklus
Dospělí jedinci jsou ve střední Evropě nejčastěji pozorováni na jaře a počátkem léta. Samec aktivně vyhledává samici a při námluvách používá dotykové a vibrační signály. U běžníků je známé i ovíjení samice jemnými vlákny během páření; nejde o trvalé znehybnění, ale o součást složitého pářícího chování. Po kopulaci samice vytváří kokon s vajíčky a upevňuje jej na vegetaci.
Samice kokon hlídá a zůstává v jeho blízkosti, čímž snižuje riziko napadení vajec predátory nebo parazity. Vylíhlí mladí pavouci se po určité době rozptýlí do okolí. Rostou prostřednictvím opakovaného svlékání kutikuly; po každém svleku je nové tělní pokrytí krátce měkké a zranitelné. Zimu mohou přečkávat nedospělá vývojová stadia v opadu a husté přízemní vegetaci a následující sezónu dokončit vývoj do dospělosti.
Ekologický význam
Běžník mokřadní je nenápadnou, ale běžnou součástí společenstev drobných bezobratlých. Jeho přítomnost souvisí s dostatečně členitou vegetací a zachováním vlhkých mikrostanovišť. Protože nepotřebuje stavět velkou síť, dokáže využívat velmi různorodé části rostlin a rychle měnit lovecké stanoviště. V krajině se podílí na přirozené regulaci drobného hmyzu a zároveň představuje potravu pro vyšší články potravního řetězce.
Přizpůsobení prostředí
Pro mokřadní druh je důležitá schopnost využívat drobné rozdíly teploty a vlhkosti mezi jednotlivými částmi porostu. Ranní rosa, zastínění spodních listů a hustota bylinného patra vytvářejí mikroklima, které se může výrazně lišit od okolní otevřené plochy. Pavouk proto během dne mění výšku i polohu na rostlině. Na vlhkých loukách může využívat porosty ostřic, sítin i vyšších trav. Pestrá vegetace současně zvyšuje nabídku drobného hmyzu a poskytuje více míst pro úkryt i rozmnožování.
